Janova hora má nestabilní podloží
Dne 29. května proběhla v hasičské klubovně velmi rozsáhlá debata o výstavbě rychlostní komunikace od Fryštáku směrem na Slovensko. Názory diskutujících velmi bouřlivě reagovaly na informace, které přednesli předkladatelé projektu této komunikace.
Nedělal jsem si žádný průzkum, kolik vozidel projíždí Vizovicemi a kam směřují, zda na Bratřejov, nebo na Vsetín. Co je ale jednoznačně potřebné a nutné řešit, je neúnosná zátěž středu města, kde několikrát denně kolabuje doprava pod množstvím projíždějících kamionů a ostatních vozidel. Naprosto nepomíjitelné jsou i dosti časté havárie někdy i spojené s vydatným prolitím našeho náměstí pivem.
Na tomto jednání jsem byl prvním diskutujícím a jsem přesvědčen, že problematika, o které jsem hovořil, je mimořádně závažná a že je nutné na tuto problematiku brát zřetel při projektování trasy s ohledem na geologickou strukturu celého úbočí Janovy hory.
V ulici 3. května bydlím od roku 1939 a troufám si tvrdit, že své okolí dokonale znám. Až do roku 1947 se těžila slínová zemina ručně pro potřeby cihelny, která byla majetkem vizovických hrabat. Správcem celého hraběcího majetku byl tehdy až do roku 1948 pan lesmistr Škrobal, který byl vynikajícím, ale také velmi přísným správcem. Těžba slínu se prováděla pouze směrem východním, kde byla slínová zemina mimořádně kvalitní. Po roku 1945 byl celý majetek hrabat převeden pod stát a obhospodařování polností, lesů, ale i cihelny stále vedl pan Škrobal. Vizovická cihelna byla dobře známá nejen kvalitou cihel, ale byly zde vyráběny také velmi kvalitní střešní tašky, takzvané bobrovky, a různé druhy drenážních trubek.
Po roce 1948 byla vizovická cihelna dána pod správu Hodonínských cihelen, které doslova drancovaly hliník. Místo ruční těžby byl nasazen na těžbu korečkový bagr a bylo započato s těžbou směrem jižním do úbočí Janovy hory.
Zde byla zemina mnohem horší, často se objevovaly skalnaté balvany, které dokonce způsobily zával bagru a bagrista pan Kalivoda při tom utrpěl těžká zranění. Asi od poloviny padesátých let byl ředitelem cihelny pan Hába, který viděl jen cifry přehnaného plánu a kvalita byla snad ta poslední věc, která se tehdy sledovala. Byl konec výroby krásných hladkých cihel, které bylo radost vzíti do rukou. Všichni nadávali na kvalitu, ale vedení hodonínských cihelen se tím naprosto nezabývalo. Často jsem hovoříval s panem Škrobalem, proč je ta kvalita tak mizerná, jeho vyjádření bylo vždy stejné „diletanti by se měli věnovat svému řemeslu a ne řídit výrobu, které nerozumí“.
A tak se stalo, že počátkem druhé poloviny padesátých let došlo k obrovské KATASTROFĚ. Nezodpovědná těžba způsobila sesuv zeminy od cesty na Janovu horu, cesta se asi v délce 50 metrů propadla asi o jeden metr a těsně nad Klačánkovým nově postaveným domem vytvořil se jazyk sjeté zeminy do vzdálenosti více než 50 metrů. Domy v horní části ulice 3. května popraskaly, ale nikdo nedostal žádné odškodnění. Důkaz této katastrofy mám dodnes v základech mého domu, kde je trhlina asi 1 cm široká.
Sesuv způsobil pohyb asi 50 000 krychlových metrů nesourodé zeminy. Dodnes je možno vidět jabloně, které rostly po obou stranách cesty a které sjely skoro 60-80 metrů od svého původního místa, kde byly vysazeny. Cesta byla urychleně zavážena, protože bylo nutné zajistit průjezdnost na Janovu horu. Několik let jsme měli přisádrovaná sklíčka v místech prasklin a teprve asi za tři roky konstatovali odborníci, že by nemělo dojít k dalším posuvům úbočí.
Že je toto celé území nestabilní, je možno pozorovat i dnes, protože podélné trhliny v asfaltové vozovce před Klačánkovým a směrem nahoru varují, že podloží není stabilní. Toto se hlavně začalo projevovat po výstavbě dvou nových domů v křižovatce u Škrobalového.
Toto jsou moje poznatky jako starousedlíka ulice 3. května, a proto varuji před jakýmkoliv zářezem do úbočí Janovy hory, protože by jistě došlo k mimořádné katastrofě, kdy by asi polovina úbočí sjela do Lázeňské ulice a druhá polovina by asi zavalila objekty vybudované v areálu bývalé cihelny. Nejsem geolog, ale čerpám ze zkušeností, které mi sděloval pan Škrobal. To, že se něco děje, jsem ochoten každému prokázat na trhlinách ve vozovce, ale i na trhlinách svého domu.
Je proto velmi důležité zvážit nutnost budování rychlostní silnice v navržené trase, nebo raději volit odklon dopravy směrem na Vsetín dle dřívějších záměrů při využití části nedokončené železnice do Val. Polanky. Pokud je ale trasa již pevně stanovena a bez vědomí občanů je schválena, jeví se jako jediné řešení hloubkový tunel, který by nahradil výstavbu několika velkých mostů a hlavně by došlo k uklidnění a ke spokojenosti stovek občanů. V neposlední řadě by nebyl zásah do naší neporušené přírody drastický.
Úplně nakonec bych rád uvedl jeden svůj poznatek z několika cest do Itálie. Pokud se jede z Florencie směrem na sever k rakouským hranicím, tak jsem projížděl desítkami tunelů. Tak když to uměli Italové, tak my to nedokážeme?
Ing. Z. Matyáš